Psouni

Zvířata

Zveřejněno dne 2.2.2016


Psouni jsou společenští hlodavci a samotou velice trpí. V přírodě se neustále vzájemně hladí, líbají, objímají a opečovávají. Chováme-li je v zajetí, musíme jim věnovat mnoho času a nahradit jim smečku! Psouni si k vám vytvoří velice silné pouto a přijmou vás za své, ale pozor, musí vědět, že vůdcem smečky jste vy, nikoli oni.

Psoun prériový

Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.

Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.

Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Psouni jsou hodně teritoriální a úporně si chrání své území. Do rodiny nelze přidat cizí zvíře, protože vetřelce okamžitě zabijí. Agresivita bývá mnohdy problémem také u ochočeného a doma chovaného psouna. Ten si také chrání své území a brání je třeba proti návštěvám. Abychom předešli nepříjemnostem, je lepší v té době zavřít našeho miláčka do klece. Po skončení říje se ovšem z psouna opět stává nejlepší zvířecí kamarád, vlastně by se dalo říct domácí mazlíček. K ochočení je nejvhodnější šesti- až sedmitýdenní psouňátko, které lze získat od soukromého chovatele nebo v některé zoologické zahradě, v níž psouny prériové chovají. Svého budoucího kamaráda si pořídíte za čtyři až šest tisíc korun.


Psoun běloocasý

Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.

Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.

V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.

Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.

V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.

Kolonii psounů prozradí pískové valy kolem jednotlivých vchodů do nor. Při stavbě nového obydlí kypří psouni nejprve půdu předními končetinami. Teprve poté začnou hloubit 3–5 m hluboké nory, záleží na kvalitě půdy. Přibližně v poloviční hloubce si vytvoří boční mezipatro, do kterého se uchýlí při pronásledování nepřítelem. Tam se také pokoušejí nezvaného hosta zastavit před proniknutím dále do obydlí. Právě při nebezpečí vydává psoun charakteristický varovný štěk, který na blížícího se nepřítele upozorní. Vzdálenost vchodů jednotlivých rodin je přibližně 5–6 m. Vstupní chodby ústí buď do obytného prostoru, nebo se ohýbají vzhůru. V ohybech vznikají vzduchové bubliny, ve kterých se psouni zachraňují při záplavách. V chodbách zajišťuje výměnu vzduchu „klimatizační jednotka“ – stavitelé chodeb dbají na to, aby vstupní vchody nikdy neústily ve stejné rovině. V období zimního odpočinku jsou dutiny vystýlány trávou a senem. Spojovací chodby zajišťují i kontakt s ostatními rodinami.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby měli dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání. Když nemají psouni příležitost hlodat, hrozí nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy se naveze dostatečně soudržná zemina, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, takže je nutné založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Rozmnožování psounů běloocasých není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Často se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je tak poměrně vysoká – pohybuje se okolo 6000 korun. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, jsou štíhlí, mají sporadicky osrstěný a výrazně krátký ocas s bílou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že jde o divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Autor: © Mgr. Michal Vinš

Foto: © Curtis J. Carley

odkaz na článek

. Psouni [online]. ČeskáVeterina.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 6 lidí.




sdílejte článek

Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články
zaměření článku
klíčová slova
psoun chov rozmnožování domácí mazlíček