Jak ho poznám
Ušní svrab, lidově také prašivina, je onemocnění zevního zvukovodu zvířat způsobené parazitickými roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů a koček je strupovka ušní (Otodectes cynotis), která napadá i fretky, lišky a ostatní šelmy. U králíků může v uších parazitovat jiný roztoč – Prosoptes cuniculi. Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U mnoha zvířat, zvláště u koček a lišek, se vyskytuje mírnější forma nemoci, případně onemocnění probíhá bez příznaků.
Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus (doba, za kterou samička z nakladeného vajíčka začne klást vlastní) trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Příčiny
Ušní svrab (Otodectes cynotis) je nejčastějším roztočem napadajícím zvukovod psů. Toto vysoce přenosné onemocnění se rozšiřuje přímým kontaktem. Významným příznakem je svědivost a tvorba tmavě hnědého až černého mazu, jelikož sliny přítomných roztočů způsobují alergické svědivé reakce ve zvukovodu. Diagnózu potvrdí mikroskopické zjištění roztočů v ušním výtěru.
U psů je ušní svrab příčinou jen asi 5 % všech zánětů zvukovodu, na rozdíl od koček se ale u psů objevují příznaky dříve. Zdá se, že svědění, které u některých zvířat provází infekci otodektovým svrabem, je způsobeno alergickou reakcí na přítomnost roztočů spíše než parazitem samotným. U některých zvířat mohou příznaky vyvolat už dva roztoči, u jiných se objeví až při těžkém napadení nebo vůbec. Svědění se u zvířat projevuje třepáním hlavou a intenzivním škrábáním, které může vést až k poraněním.
Přítomnost parazitů také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je nápadně tmavý a připomíná kávovou sedlinu. Strupy a maz obsahují živé roztoče a jsou proto infekční pro ostatní vnímavá zvířata. Na člověka toto onemocnění není přenosné. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou postihnout i bubínek nebo se šířit dále do středního ucha. Objeví-li se u domácího zvířete svědění nebo výtok ze zvukovodu, je nutné navštívit veterináře. Výše popisované příznaky mohou být způsobeny i jinými druhy roztočů, kvasinkami nebo plísněmi.
Léčba
Léčbou je pravidelné čištění ucha antiparazitárními přípravky a odstraňování ušního mazu a strupů kapkami na čištění uší. Terapie musí pokračovat minimálně 30 dní, tedy i poté, co příznaky ustoupí. I jediná přežívající samička totiž vyvolá svrab. V pokročilejších fázích nemoci nebo při druhotných bakteriálních infekcích jsou indikována antibiotika. Samozřejmostí je přeléčení ostatních zvířat žijících v domácnosti, protože ušní svrab je nakažlivý a počínající infekce nemusí být zjistitelná. Proti ušnímu svrabu jsou účinná i celková antiparazitika ve formě spot-on kapek (Advocate, Stronghold) aplikovaných na zátylek, a to minimálně dvakrát v rozmezí tří týdnů.
Pokud je ušní svrab diagnostikován, může být například aplikace příslušného spot-on přípravku. V případě závažného zánětu ve zvukovodu je třeba doplnit terapii vhodnými antibiotickými kapkami do uší. A opravdu nezapomínejme, že je vždy nutné přeléčit všechna zvířata v domě.
K léčbě slouží řada komerčně vyráběných preparátů, mezi nimiž jako bezpečný a účinný v poslední době funguje například Selamectin. Vzhledem k cyklu parazita by měla být léčba opakována po třech týdnech a zároveň je nutné řešit sekundární bakteriální infekci.
Úspěšnost
Úspěšnost léčby je vysoká, když je psu diagnostikován ušní svrab včas a nasadí se patřičná medikace. V některých případech je potřeba medikovat antibiotika. Pozor, neléčený svrab může způsobit až uhynutí psa, proto neváhejte v případě zpozorování výše popsaných příznaků tohoto onemocnění vyhledat veterinárního lékaře, který u vašeho psa stanoví diagnózu a zvolí správnou léčbu.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Uwe Gille
