Psí paraziti v srsti
Vnější parazité (ektoparazité) se vyskytují v srsti psa. Určitě jste se někdy s některými osobně setkali, vyskytují se kdekoli a nejlepší obranou proti nim je správná hygiena a preventivní odčervování.
Všenka
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, mají žlutohnědou barvu, jsou ploché s krátkými silnými hákovitými drápky na konci každé končetiny, které používají k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psy napadající druh Trichodectes canis může být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Všenka se podobá jak vzhledem, tak způsobem života vši. Všechna vývojová stadia i dospělí jedinci se však živí kožním mazem a vrchními vrstvičkami zrohovatělé pokožky a jen příležitostně sají krev. Je také mnohem pohyblivější než veš, takže při pokusu o chycení se snaží co nejrychleji schovat. Tělo všenky má šedavě bělavou barvu a mnohem širší hlavu než veš. Všenka psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývojová stadia všenky jsou stejná jako vývojová stadia vši. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá všenka. Nález hnid tedy znamená, že pes může být napaden jak vší psí, tak všenkou. Přítomnost parazita vyvolává škrábání a kousání, které může vést k poranění kůže a následné infekci. Všenky hubíme stejně jako vši a blechy.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Veš
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Trudník
Roztoč trudník psí (Demodex canis) způsobuje zánět chlupových folikulů a mazových žláz. K přenosu dochází kontaktem mláďat s matkou při sání mléka. Tento parazit vyvolává onemocnění zvané demodikóza nebo také červená prašivina. Postižená ložiska jsou bez chlupů, zarudlá, se zvýšenou tvorbou šupin.
Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Trudník proniká podél chlupu do mazových váčků, tam se množí a způsobuje jejich roztažení, čímž se chlup uvolňuje a vypadává. Obsah mazového váčku se druhotně infikuje mikroby a hnisá. Na postižených místech se objevují nejprve malé skvrny s řidší srstí, které se později rozšiřují, splývají a vznikají tak velké plochy bez srsti. Tyto plochy mají šedomodrou až načervenalou barvu a z jejich povrchu se odlupují vrstvičky pokožky. První příznaky onemocnění se projevují na hlavě kolem očí, na nose, na pyscích a na hrudních končetinách. Postižená místa nesvědí. Trudníci se však mohou mízní cestou dostat až do vnitřních orgánů, kde potom cizopasí, demodikózu tedy nelze považovat pouze za kožní onemocnění, ale je třeba na ni nahlížet jako na onemocnění celkové. V pokročilém stadiu nemoci pes typicky páchne a trudníci jsou snadno rozpoznatelní při mikroskopickém vyšetření kožního seškrabu. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a vznikají různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Trudník psí je viditelný mikroskopem a v malém počtu je přítomen ve vlasových váčcích většiny psů, pokud přirozená obranyschopnost psa nedovolí přemnožení tohoto kožního parazitického roztoče, nedochází ani k projevům kožního onemocnění. Nejčastěji bývají demodikózou napadena štěňata a mladí psi ve věku 3–18 měsíců. Napadeni mohou být také podvyživení a oslabení psi, psi starší nebo v celkově špatné fyzické kondici, a nejčastěji jsou to krátkosrstá zvířata.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí.
Léčba je zdlouhavá a složitá, neboť jde o velmi úpornou chorobu. Zvlášť nepříjemné je, když je napadena kůže v meziprstí. Léčbu je nutné svěřit do rukou veterinárního lékaře. Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zákožka svrabová
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm, tedy viditelný pod mikroskopem. Má zavalité tělo, rychle se pohybuje, takže se snadno šíří mezi hostiteli. Je původcem svrabu, který se přenáší jak přímým stykem, tak i z dek a hřebenů. Zákožka psí nemusí cizopasit pouze na psovi, ale může přecházet i na jiné hostitele, například na člověka. Vývoj se děje na hostiteli (vajíčko – larva – dospělec). Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Chodbičky jsou viditelné okem a jsou tam, kde je kůže nejtenčí. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem a do ranky vylučují jedovaté látky, takže kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na psovi zákožku poznáte nejprve tam, kde je pes nejméně osrstěn, tedy na břiše či vnitřní ploše stehen. Odtud se pak šíří dále. Kůže je na těchto místech zanícená, odlupuje se v šupinách a postupně dochází k vypadávání srsti. Postižená místa silně svědí a pes se úporně škrábe, čímž si může způsobit i rozsáhlá poranění.
Léčba je dost komplikovaná. Nejprve se musí určit nemoc a poté veterinární lékař doporučí přípravky, které svrab vyléčí. Nejčastěji se používají různé koupelové kúry a poté i speciální léky. Důležitá je dezinfekce okolního prostředí. Postiženého psa je nutné ihned oddělit od ostatních zvířat a dezinfikovat i předměty, se kterými přišel do styku.
Dravčík
Původcem je roztoč dravčík psí (Cheyletiella yasguri). Dravčíci jsou šedožlutí roztoči žijící na povrchu kůže a živící se tkáňovým mokem. Samičky lepí vajíčka na chlupy. Přítomnost dravčíků vyvolává zvýšené šupinatění kůže na krku a zádech. Dravčíci mohou napadnout i člověka. Jsou schopni proniknout i přes několik vrstev oblečení. Na kůži se objevují červené flíčky nebo pupínky s centrem žluté barvy, provázené úporným svěděním. Pokud nedochází k opakovanému přenosu, kožní projevy odezní. Dravčíci nedokončují na člověku vývojový cyklus, nemnoží se.
Onemocnění, které tento parazit vyvolává, se označuje jako cheyletielóza nebo dravčíkovitost, mezi chovateli se jí někdy také lidově říká chodící lupy. Vajíčka dravčíka jsou volně přilepená na chlupech napadeného jedince. Dravčík žije na kůži svého hostitele, nabodává jeho pokožku a živí se tkáňovým mokem, což vyvolává u psa silnou svědivost. Zpočátku se vyskytuje na hlavě napadeného psa, a to zvláště v okolí očí, na temeni hlavy a okolo uší. Při rozhrnutí srsti uvidíte bělavé, ke kůži přiléhající šupinky. Postupně se dravčík rozšiřuje po celém těle hostitele. Pokožka reaguje zvýšenou tvorbou lupů a postižený pes vypadá, jako by byl posypán moukou. Při silném napadení se na těle psa utvoří vrstva šupin a pes vypadá, jako by byl obalen krustou. Dravčík dokáže způsobit problémy psům, může ale vyvolat i potíže u lidí. Na člověku sice dlouho nepřežívá a nedokáže se na něm rozmnožit, ale způsobí na kůži načervenalé pupínky vyvolávající svědivost. V okamžiku, kdy se vyléčí pes, odeznívají i kožní potíže i u jeho majitelů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo ve formě spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © User:Puzzly